2017/48.týden
27.11.- 03.12.
úterý; cesta na autobus
já ji žeru
úterý; tohle si chci pamatovat
poslední dobrou zvládá hermína téměř celé dopoledne a usíná až před polednem. takže se probouzí s bertíkovým usnutím a dělá mi společnost celou dobu, co hubert spí, aby si pak většinou ještě v podvečer na hodinku dáchla. z toho plyne, že od sedmi hodin ráno, kdy mě kluci vzbudí, až do nějakých osmi, kdy mínku večer uspím, jsem celý den pořád s dětmi. pořád tady nějaké dítě je. a občas je to pravda hodně náročné.
ale tyhle chvíle si chci pamatovat. tyhle polední odpočinky, kdy je hermínka odpočatá, nakojená a hravá. dneska si skoro hodinu vystačila v obýváku sama (chraň bůh, abych odešla z místnosti, to by se zjevila, ale kromě mé fyzické přítomnosti mne nepotřebovala). celý ho prolezla skrz na skrz, vyzkoušela kde se co dalo. líbilo se jí pod postýlkou u zaparkované tatry, pak u stolu mezi nohama jídelní židličky, chvíli se poflakovala u schodu do kuchyně aby pak zaparkovala na koberci pod televizí v obležení lega.
a po té asi tak hodince se otočila ke mně a s veselým rozesmátým obličejíkem se vydala za mnou. povalila se vedle mě na koberec, do pusy dudlík a celých dvacet minut jsme vedle sebe polehávaly, válely se a lenošily. ona se ke konci tedy trochu rozjívila a byla celá rozchechtaná, ale pro mne bylo naprosto kouzelné, jak jsme vedle sebe ležely, hlavy přitisknuté spánky o sebe a jen jsme byly spolu.
něžně.
krásně.
jsou dny, kdy je to s dětmi doma náročné, těžké ba přímo vyčerpávající. ale i tyhle dny stojí za to, protože je trávím s těmahle božíma dětma
středa; made by hubert
čtvrtek; páťa
dneska pravidelná dávka socializace za pomoci páti. půlroční rozdíl je třaskavá situace. dva kohouti na dvorku. naštěstí už začínám mít pocit, že se začíná páťa bránit a nenechá si všechno líbit. navíc má neskutečnou (a srozumitelnou) slovní zásobu, takže když jde berťas přes čáru, prostě na něj zakřičí "beltíku!" a je to.
zatím to ale moc nevypadá, že by se hubert chtěl inspirovat v té komunikaci. páťa ví, že to je beltík a ségra je helmínka a když jsem šla ohřát polévku, tak slyším jak se ptá "kde je eliška?"
z berťase pouze vypadne informační ápa (čímž obsáhne vše co se týká páti) a amba (to když něco chtěl ukázat radce - ano, ukázat, co jiného mu taky zbývá, žeano)
takže sice dva kohouti, sice o půl roku, ale jeden prostě řekne "chci se na to podívat" a druhej si ukáže na oko..
občas je ten náš kohout spíš takový kuřátko holátko
#hubert #tornadohu #pata #navstevnici #pardubice#socializace #dvakohouti#lekcekomunikace #podzim#autumn #picoftheday#iglifecz #365project#365#365days#365dayphotochallenge#365photochallenge#my365#photooftheday#photographyeveryday#everydaylife#fujifeed#fujifilmxseries#fujixseries#fujifilmcz#fujifilm#fuji#myfujifilm#xt20#35mm#xf35mm
pátek; dopolední projížďka
ty cizí pokojíčky jsou prostě úžasná věc!
sobota; adventní kalendář
tak prvního jsme nestihli úplně na čas - bertík měl prvního dneska. ještěže neumí ještě počítat
dneska bylo lízátko
jinak tedy považuji adventní čas za úspěšně zahájený! prvního prosince jsem do půlnoci vyráběla adventní kalendář. neubránila jsem se úvaze, kolik roztomilostí mám takhle v plánu realizovat (neboli, kolik takových večerních zábaviček mě čeká) #advent #adventnikalendar #zacinazima #zima2017#winter#diy#handmade#homemade #picoftheday#iglifecz #365project #365 #365days#365dayphotochallenge#365photochallenge #my365#photooftheday #photographyeveryday#everydaylife #fujifeed #fujifilmxseries#fujixseries #fujifilmcz #fujifilm #fuji#myfujifilm #xt20 #35mm#xf35mm
neděle; první adventní
tak mi začal čas trénování fotografování ohně a svíček. a teda jako, nejde to.
ale naštěstí za sebou máme teprve první adventní neděli..
neděle; kocovina
honzík měl včera koncert. když má honzík večer koncert, znamená to, že spíme v ložnici tři. bertík totiž nad ránem přicestuje za námi, protože se vzbudí v pokojíčku sám. honzík totiž nad ránem většinou ještě není doma. dnes to bylo taky tak. takže jsme se pěkně mačkali s hermínkou i bertíkem v posteli, ale asi nám to šlo docela dobře, protože jsme spali do čtvrt na osm (hermína do půl deváté) a to je u huberta docela zázrak, protože jeho průměr je někde mezi šestou a čtvrt na sedm..
když má honzík večer koncert, znamená to, že má ráno ještě trochu naváto a je velmi nedůtklivý. jeho nedůtklivost se vyznačuje výraznou citlivostí na sebemenší poznámku, vlastně na sebemenší a sebekratší větu, kterou vypustím z úst. je to hodně náročné období. takže běžná věta o tom, že smrdí (ano, bohužel je to u nás v domácnosti běžná věta směrem k honzovi...) je špatně. nabídka na vyrobení snídaně je špatně. pokárání (před bertíkem), že s mikinou se nehází, protože málem shodil skleničku se šťávou, je špatně, poznámka o tom, že má pořád počítač na stole a kabel visí v cestě k oknu a dřív nebo později ho někdo strhne je špatně. laškovný návrh, že když nabídnul, že půjde s bertíkem krmit labutě, tak by mohl vzít s sebou i hermínu - no to už byl vrchol všeho hnusu.
ale tento příběh začíná ještě o kousek dále. a sice ve chvíli, kdy se klukům konečně povedlo vyběhnout na autobus (museli vyběhnout, protože vše bylo na poslední chvíli, ačkoli bertík byl úžasně připraven a zateplen včas). s mínkou na ruce jsem šla k oknu a napjatě sledovala, jestli ten trolejbus na stavařov stihnou. jak tam tak stojím a mávám na kluky na zastávce, říkám si, že honzíkovi zavolám a rýpnu si do faktu, že mu můžu takhle vesele mávat jen díky tomu, že mi v cestě nestojí šňůra od počítače. ještě koukám, jak nastupují do třináctky a jdu si pro ten telefon.
cestou si říkám, jak to má honzík manažersky zvládnuté, že evidentně budou přestupovat na masarykově náměstí na jiný autobus směr stavařov. a jak se k oknu vracím s tím telefonem, vidím, že vzápětí na zastávku přijíždí trojka - stoprocentně trojka, kterou měli jet kluci a kterou nejedou a místo toho úspěšně míří někam ke krajskému úřadu.
a tak můj telefonát honzovi je s láskou rejpavý hned dvojitě. zaprvé mu tedy s úsměvem vysvětlím, že jsme na sebe mohli být takhle roztomilí skrze okno jen díky absenci jeho stupidního kabelu od toho stupidního počítače a pak doplním, že díky tomu, že si počítač klidil a já jim mohla jít mávat, jsem si všimla, že sedí ve špatném autobusu a ta jejich trojka jede hned za nimi..
smála jsem se ještě asi pět minut
a pak jsme měly s mínkou zbytek dopoledne pro sebe. doslova, protože ta holka nezamhouřila oko!
pondělí; den hermíny
dnešní den je celý hermínin. zaprvé byla celý den naprosto úžasná (již třetí den v řadě naprosto rozzářená nálada) a za druhé dnes měla spoustu poprvé.
předevčírem objevila náš schůdek do kuchyně. pamatuji si živě před dvěma lety berťase, jak s ním bojoval, zápolil, křičel na něj, vztekal se, funěl a hekal a celkově to prostě byl boj s velkým B. a za dva dny se mu ho povedlo zdolat a přišel na to, jak se vyplazit nahoru.
no, tak dneska jsme s bertíkem dělali palačinky, on zrovínka vyklepl čtvrté vajíčko (protože jsem byla unešená, jak mu to jde a zapomněla počítat vajíčka - měli jsme dnes hodně palačinek) a najednou mu někdo strká do stoličky. a ona to mínka! jakoby nic. žádný rozruch, žádný vzrůšo. prostě se jí to povedlo a byla nahoře. s ledovým klidem a s úsměvem od ucha k uchu. ta holka ještě bude nebezpečná.
a v poledne další překvapení. rozhodla jsem se zase zkusit nějaký příkrm. vzhledem k tomu, že to je vždycky velmi špinavý a bohužel dost nerovný boj, který končí pláčem všech zúčastněných a bez jediné snědené lžičky (či půl-lžičky), moc často to nepraktikuji. a dnes, po více než týdnu jsem to zase zkusila a hle! celé ty cca tři plné lžičky v mínce postupně zmizely. doslova se po nich zaprášilo. jako by to dělala denně.. ta holka ještě bude nebezpečná
je prostě úžasná
pondělí; schod zdolán
úterý; cesta na autobus
já ji žeru
úterý; tohle si chci pamatovat
poslední dobrou zvládá hermína téměř celé dopoledne a usíná až před polednem. takže se probouzí s bertíkovým usnutím a dělá mi společnost celou dobu, co hubert spí, aby si pak většinou ještě v podvečer na hodinku dáchla. z toho plyne, že od sedmi hodin ráno, kdy mě kluci vzbudí, až do nějakých osmi, kdy mínku večer uspím, jsem celý den pořád s dětmi. pořád tady nějaké dítě je. a občas je to pravda hodně náročné.
ale tyhle chvíle si chci pamatovat. tyhle polední odpočinky, kdy je hermínka odpočatá, nakojená a hravá. dneska si skoro hodinu vystačila v obýváku sama (chraň bůh, abych odešla z místnosti, to by se zjevila, ale kromě mé fyzické přítomnosti mne nepotřebovala). celý ho prolezla skrz na skrz, vyzkoušela kde se co dalo. líbilo se jí pod postýlkou u zaparkované tatry, pak u stolu mezi nohama jídelní židličky, chvíli se poflakovala u schodu do kuchyně aby pak zaparkovala na koberci pod televizí v obležení lega.
a po té asi tak hodince se otočila ke mně a s veselým rozesmátým obličejíkem se vydala za mnou. povalila se vedle mě na koberec, do pusy dudlík a celých dvacet minut jsme vedle sebe polehávaly, válely se a lenošily. ona se ke konci tedy trochu rozjívila a byla celá rozchechtaná, ale pro mne bylo naprosto kouzelné, jak jsme vedle sebe ležely, hlavy přitisknuté spánky o sebe a jen jsme byly spolu.
něžně.
krásně.
jsou dny, kdy je to s dětmi doma náročné, těžké ba přímo vyčerpávající. ale i tyhle dny stojí za to, protože je trávím s těmahle božíma dětma
středa; made by hubert
čtvrtek; páťa
dneska pravidelná dávka socializace za pomoci páti. půlroční rozdíl je třaskavá situace. dva kohouti na dvorku. naštěstí už začínám mít pocit, že se začíná páťa bránit a nenechá si všechno líbit. navíc má neskutečnou (a srozumitelnou) slovní zásobu, takže když jde berťas přes čáru, prostě na něj zakřičí "beltíku!" a je to.
zatím to ale moc nevypadá, že by se hubert chtěl inspirovat v té komunikaci. páťa ví, že to je beltík a ségra je helmínka a když jsem šla ohřát polévku, tak slyším jak se ptá "kde je eliška?"
z berťase pouze vypadne informační ápa (čímž obsáhne vše co se týká páti) a amba (to když něco chtěl ukázat radce - ano, ukázat, co jiného mu taky zbývá, žeano)
takže sice dva kohouti, sice o půl roku, ale jeden prostě řekne "chci se na to podívat" a druhej si ukáže na oko..
občas je ten náš kohout spíš takový kuřátko holátko
#hubert #tornadohu #pata #navstevnici #pardubice#socializace #dvakohouti#lekcekomunikace #podzim#autumn #picoftheday#iglifecz #365project#365#365days#365dayphotochallenge#365photochallenge#my365#photooftheday#photographyeveryday#everydaylife#fujifeed#fujifilmxseries#fujixseries#fujifilmcz#fujifilm#fuji#myfujifilm#xt20#35mm#xf35mm
pátek; dopolední projížďka
ty cizí pokojíčky jsou prostě úžasná věc!
sobota; adventní kalendář
tak prvního jsme nestihli úplně na čas - bertík měl prvního dneska. ještěže neumí ještě počítat
dneska bylo lízátko
jinak tedy považuji adventní čas za úspěšně zahájený! prvního prosince jsem do půlnoci vyráběla adventní kalendář. neubránila jsem se úvaze, kolik roztomilostí mám takhle v plánu realizovat (neboli, kolik takových večerních zábaviček mě čeká) #advent #adventnikalendar #zacinazima #zima2017#winter#diy#handmade#homemade #picoftheday#iglifecz #365project #365 #365days#365dayphotochallenge#365photochallenge #my365#photooftheday #photographyeveryday#everydaylife #fujifeed #fujifilmxseries#fujixseries #fujifilmcz #fujifilm #fuji#myfujifilm #xt20 #35mm#xf35mm
neděle; první adventní
tak mi začal čas trénování fotografování ohně a svíček. a teda jako, nejde to.
ale naštěstí za sebou máme teprve první adventní neděli..
neděle; kocovina
honzík měl včera koncert. když má honzík večer koncert, znamená to, že spíme v ložnici tři. bertík totiž nad ránem přicestuje za námi, protože se vzbudí v pokojíčku sám. honzík totiž nad ránem většinou ještě není doma. dnes to bylo taky tak. takže jsme se pěkně mačkali s hermínkou i bertíkem v posteli, ale asi nám to šlo docela dobře, protože jsme spali do čtvrt na osm (hermína do půl deváté) a to je u huberta docela zázrak, protože jeho průměr je někde mezi šestou a čtvrt na sedm..
když má honzík večer koncert, znamená to, že má ráno ještě trochu naváto a je velmi nedůtklivý. jeho nedůtklivost se vyznačuje výraznou citlivostí na sebemenší poznámku, vlastně na sebemenší a sebekratší větu, kterou vypustím z úst. je to hodně náročné období. takže běžná věta o tom, že smrdí (ano, bohužel je to u nás v domácnosti běžná věta směrem k honzovi...) je špatně. nabídka na vyrobení snídaně je špatně. pokárání (před bertíkem), že s mikinou se nehází, protože málem shodil skleničku se šťávou, je špatně, poznámka o tom, že má pořád počítač na stole a kabel visí v cestě k oknu a dřív nebo později ho někdo strhne je špatně. laškovný návrh, že když nabídnul, že půjde s bertíkem krmit labutě, tak by mohl vzít s sebou i hermínu - no to už byl vrchol všeho hnusu.
ale tento příběh začíná ještě o kousek dále. a sice ve chvíli, kdy se klukům konečně povedlo vyběhnout na autobus (museli vyběhnout, protože vše bylo na poslední chvíli, ačkoli bertík byl úžasně připraven a zateplen včas). s mínkou na ruce jsem šla k oknu a napjatě sledovala, jestli ten trolejbus na stavařov stihnou. jak tam tak stojím a mávám na kluky na zastávce, říkám si, že honzíkovi zavolám a rýpnu si do faktu, že mu můžu takhle vesele mávat jen díky tomu, že mi v cestě nestojí šňůra od počítače. ještě koukám, jak nastupují do třináctky a jdu si pro ten telefon.
cestou si říkám, jak to má honzík manažersky zvládnuté, že evidentně budou přestupovat na masarykově náměstí na jiný autobus směr stavařov. a jak se k oknu vracím s tím telefonem, vidím, že vzápětí na zastávku přijíždí trojka - stoprocentně trojka, kterou měli jet kluci a kterou nejedou a místo toho úspěšně míří někam ke krajskému úřadu.
a tak můj telefonát honzovi je s láskou rejpavý hned dvojitě. zaprvé mu tedy s úsměvem vysvětlím, že jsme na sebe mohli být takhle roztomilí skrze okno jen díky absenci jeho stupidního kabelu od toho stupidního počítače a pak doplním, že díky tomu, že si počítač klidil a já jim mohla jít mávat, jsem si všimla, že sedí ve špatném autobusu a ta jejich trojka jede hned za nimi..
smála jsem se ještě asi pět minut
a pak jsme měly s mínkou zbytek dopoledne pro sebe. doslova, protože ta holka nezamhouřila oko!
Komentáře
Okomentovat